Chtělo by se mi říct, jako každý jiný. Ano, v mnoha případech tomu tak je. Jenže jsou i situace, kdy to bývá komplikovanější. Když vezmu například cestování MHD – samotná cesta třeba tramvají je na tom to nejmenší. Pro mě to začíná cestou na zastávku. Mám to z kopce, což by nebylo špatné, kdyby ten kopec nebyl tak prudký a chodník rozbitý. Ubrzdit se cestou dolů je dost náročné. Když se mi podaří zdolat přechod vydlážděný velkými kočičími hlavami, dostanu se na tramvajovou zastávku. Je to stará zastávka, ale díky bohu má ostrůvek. Zrovna nedávno se mi ale stalo, že mi řidič nechtěl vyklopit plošinu, že prý ostrůvek je moc nízko a sklon plošiny je moc velký. Ano, to má pravdu, stejně ho musím poprosit, aby mi pomohl. Ale na kterou zastávku mám tedy jet, když ta další je úplně bez ostrůvku? Metrem nejezdím. Sice bydlím v blízkosti stanice metra, ale přístup na ní není bezbariérový, stejně tak jako další stanice na každou stranu.
Naštěstí mám asi rok svoje auto s upraveným řízením. Je to pohodlnější a šetří mi to spoustu času, pokud zrovna nestojím v zácpě. Ale samozřejmě to má taky svoje specifika. Co se týká parkování, vozíčkářská místa jsou běžně obsazená velkými drahými auty. Na jiných místech parkuju nerada, protože se pak bojím, že někdo zaparkuje na straně řidiče bez odstupu a já se nedostanu do auta. Potřebuju zhruba tak 1,5 m místa. Nicméně autem jezdím skoro denně a jsem za to ráda!
Tímto článkem si nechci na nic stěžovat, jen jsem chtěla ukázat realitu všedního života. Jsem nadšená, že existuje možnost finančních příspěvků, ať už od státu, nebo od různých nadací. Díky nim jsem si mohla pořídit nejednu pomůcku, která mi usnadnila každodenní život.
Petra Ptáčníková